Vánoce budou již za:

Get Adobe Flash player

Vánoční smrk

Byl jednou v jednom lese malý, ale pěkný smrček. Rostl na dobrém místě, kde měl okolo sebe dostatek prostoru, aby na něj mohlo svítit sluníčko a vítr mohl hladit jeho větévky. Okolo sebe měl spoustu kamarádů, borovic a jedliček.

Dýchal čerstvý vzduch, a přesto byl tenhle malý smrček pořád nešťastný. Pořád se mu něco nelíbilo. Nevážil si laskavého sluníčka, ani chlácholení čerstvého vzduchu, ba jej dokonce ani děti nezajímaly. Ty si přitom tak rády usedaly do jeho stínu, když se sem vydaly na jahody, či maliny a obdivovaly jeho krásu. Smrček však nic neslyšel a byl stále nespokojený.

Šel jeden rok za druhým a malý smrček rostl a každý rok byl o něco větší a větší. Smrček však byl stále nespokojený a snil o tom, aby byl ještě větším, doopravdy velikým smrkem.  Toužil po tom, aby mohl své dlouhé větve do široka rozprostřít a z výšky se dívat na celý svět. Rád by věděl, co je za vrcholky ostatních stromů. Představoval si, jak si v jeho větvích ptáci staví hnízda a jak si vítr s nimi bude pohrávat a ony se budou houpat do rytmu, tak jak to dělaly větve u jiných velkých stromů. Byť se sluníčko snažilo sebevíc, vůbec ho netěšilo, stejně jako ptáci a oblaka, kteří se každé ráno a večer vznášely nad ním.

V zimě, když byl všude okolo sníh a vše bylo přikryté pod sněhovou peřinou, se k němu občas zatoulal i zajíc, který ho však vždy nazlobil. Vždy totiž přes něj přeskočil a smrček si tak vždy uvědomil, jak moc je malý. Malý smrček přitom tolik chtěl být veliký. Kdybyste jen věděli, jak moc chtěl být už konečně dospělý. Už měl dost zlobivého zajíce, který si z něj neustále utahoval. Myslel si, že jen dospělí se mohou bavit a prožívají tu největší zábavu na světě.

Každý rok na podzim přišli do roka dřevorubci, kteří vždy setnuli několik největších stromů. Tak tomu bylo rok, co rok a mladý smrček, jež mezitím opět trochu povyrostl, již nebyl pro srandu zajícům, se vždy při kácení vylekal. Každý strom, který padal na zem, padal vždy s ohromným rachotem a velkým praskáním. Spadlému stromu pak dřevorubci osekaly větve, až se staly holými, dlouhými kládami. Kdo by do nich řekl, že ještě před pár okamžiky byly statnými stromy, které dřevorubci nakonec naložili a odvezli z lesa.

Smrček se ptal: „ Kam je odvezli? Co s nimi pak dělali?“

Na jaře, když přiletěly vlaštovky a čáp, ptal se jich zvědavý smrček: „Nevíte, kam dřevorubci odváží z lesa smrky? Nepotkaly jste je?“ Vlaštovky však nevěděly, ale čáp po chvilce přemýšlení přeci jen odpověděl: „ Já myslím, že vím, když jsem letěl do Egypta, potkal jsem spoustu lodí, které měly znamenité stožáry. Ty stožáry voněly jako smrky, jistojistě to byly ony. Tyčily se do výšky a viděly celý svět, přináším ti od nich pozdravy.“

Smrček se opět zasnil, bylo by přeci tak skvělé, kdyby byl konečně už veliký, aby mohl být stožárem plujícím po moři a poznávající celý svět. Jenomže, jaké je vlastně moře? Čemu se podobá? Zeptal se na to proto čápa, ten se opět zamyslel a nakonec odpověděl: „No, to je těžké vysvětlit.“, odvětil a nakonec odletěl.

Slunečnice smrčku radily, aby byl rád, že je takový jaký je, ať si užívá svého mládí. Vítr ho líbal do větví a rosa jej kropila svými slzami, a přesto si malý smrk nedal říct. Nerozuměl, či nechtěl rozumět, co mu všichni chtějí říct. Toužil jen po jednom, být velkým smrkem, stožárem, který uvidí celý svět.

Těsně před Vánocemi do lesa přišly dřevorubci opět. Tentokráte však nekáceli velké statné stromy, ale vybírali a vysekávali úplně mladé krásné smrčky. Tyto smrčky však nebyly ani tak velké a ani tak staré jako on. Dřevorubci, kteří smrčky káceli, však tentokráte stromkům neosekávaly větve a odvážely je takové zelené na vozech tažené koňmi neznámo kam. Malý smrček byl opět zvědavý. „Kam je vezou? A co s nimi dělají?“, ptal se smrček. „Vždyť přeci tyhle stromky nebyly velké a staré jako já.“, lámal si hlavu stromek. „My, víme. My, víme“, štěbetali vrabci, „Ve městě jsme se dívali okny do domů a viděli jsme, jak všechny tyto stromky zdobí do toho největšího lesku, nádhery jakou jsme doposud neviděli. Lidé stromeček postaví doprostřed teplého pokoje a zdobí je krásnými ozdobami, sladkostmi, pozlacenými jablíčky, medovníky a svíčkami.“ „A co potom? Co se dělo potom?“, byl zvědavý smrček. „No více jsme už neviděli.“, štěbetali vrabci, „ale bylo to neskutečně krásné.“

Smrček opět začal snít. Čeká jej snad takováto budoucnost? Být takovým krásně nazdobeným stromkem by se mu ostatně líbilo mnohem víc než být nějakým stožárem na moři. A tak si začal přát, aby se i on stal jedním z vybraných nejhezčích stromečků. Nemohl se dočkat dalších Vánoc, už i proto, že se během toho roku stal krásným rozložitým smrkem a už se proto viděl v tom teplém pokoji pln lesku a krásy. Samozřejmě, že jej občas napadlo, co se děje potom, ale vždy nakonec usoudil, že pak to musí být přeci ještě lepší. Nemohl se proto dočkat, až zase do lesa přijedou dřevorubci a budou si vybírat ty nejhezčí smrčky. Neposlouchal ševelení větru, které ho pobízelo, aby si užíval, dokud může. Nevnímal šimrání slunečních paprsků, které se snažily ukázat mu, že není nic nad pobyt ve volné přírodě. Smrček si prostě nedal říct. Rostl a rostl, až byl již v létě krásně zelený a jeho krásnou zeleň chodili obdivovat lidé, kteří do lesa přišli na houby, či na maliní. I tak se stalo, že si jej před Vánocemi vybrali jako prvního.

Sekera se zatnula hluboko do jeho těla a on spadl s bolestným povzdychem na zem. Náhlá bolest a slabost jej úplně ochromila a on si náhle uvědomil, že již nic nebude tak, jak bývalo. Najednou neměl ani pomyšlení na radost, popadla jej lítost a on se loučil se svým domovem. Došlo mu, že už nejspíše nikdy svůj domov, přátele, místo, kde vyrostl, neuvidí.

Ani cesta bohužel nebyla příjemná. Smrk se vzpamatoval, až když ho vyložili na dvoře spolu s ostatními stromy a on uslyšel, jak nějaký muž řekl: „Ten je nádherný, jen toho si vezmu!“ Pak přišli dva sluhové, popadli milý smrček a odnesli jej do velké a nádherné haly, kde na stěnách visely nádherné obrazy a u velkého kamenného krbu stály dvě čínské vázy. Tento sál byl teplý, prostorný a plný pěkného nábytku.

Stromeček vsadili do bedny plné písku, kterou pak ještě potáhly zeleným suknem, aby to nebylo vidět a postavili jej doprostřed místnosti. Stromeček se vylekaně rozhlížel kolem, vůbec neměl sebemenší ponětí, co se bude dít. Sluhové i slečny jej začali zdobit různými ozdobami z papíru, mašlemi, a síťkami plné sladkostí. Na větve mu věšeli pozlacená jablíčka, vlašské ořechy, fíků a spoustu bílých a červených svíček. Nakonec mu na jeho vrcholek nasadili zlatou třpytivou hvězdu. Smrček se až nemohl nadechnout, jaká to byla krása.

„Dnes večer,“, říkali všichni, „Dnes večer konečně stromeček zazáří.“ A stromeček se nemohl dočkat. Přál si, aby už konečně byl večer a lidé na něm konečně zapálili svíčky. Jenomže, co se stane pak? Přijdou se na něj podívat vrabci a budou je přes okno obdivovat, jaký je krásný? Co bude pak? Bude tu už navždy stát? V létě i v zimě a zapustí tu kořeny? Z nedočkavosti a zvědavosti jej rozbolavěla kůra, což znamená, jako kdyby vás rozbolavěla hlava.

Konečně se smrček dočkal, zapálili na něm svíčky. Páni, to vám byl lesk a nádhera…

Stromečku se z toho všeho až nervozitou roztřásly větve a jedna svíčka přitom zapálila jehličí. Nastal chvilkový povyk, kdy sluhové rychle uhasili, co chytilo. Nyní se již smrček neodvážil ani hnout, tolik se bál, aby neztratil něco ze své krásy.

Milý smrk z celé té krásy a lesku celý zmatený, ale než se stihl vzpamatovat, do místnosti vběhly děti, které jej nadšením divže nezbouraly. Za dětmi do sálu pomalu vstoupili i dospělí. Rozjuchané děti se pak přeci jen na chvíli zarazily, ale doopravdy jen na chvíli, pak se zase rozjásaly, až se všechno zatřáslo a začaly tancovat okolo vyšňořeného stromečku. Po tancování a zpívání koled se konečně děti usadily pod stromečkem a daly se do rozbalování dárků. Rozbalovaly všechny dárky, pěkně jeden za druhým.

„Copak to asi dělají?“, přemýšlel smrček, „ a co se asi bude dít dál?“ Svíčky na stromečku dohořívaly až k větvičkám, a pak zhasínaly. Když byly všechny dárky rozbalené, dovolili dospělí dětem obrat i stromeček. Děti se na něj vřítily, až smrčku ve větvích zapraštělo. Kdyby jej při zdobení nepřipevnili i za špičku ke stropu, jistě by se převrátil. To bylo jásotu, to bylo radosti, děti si okolo hrály s novými hračkami a nikdo si už na stromeček ani nevzpomněl. Ovšem, kromě staré chůvy, která nenápadně hledala ve větvích nějaké zapomenuté jablíčko, či alespoň fík.

To bylo křiku. „Pohádku, pohádku!“, skandovaly děti a skákaly okolo jakéhosi obtloustlého staříka. Ten se jen smál a marně se snažil děti utišit. Nakonec se vzdal a pobídl děti, aby si šly spolu s ním sednout pod stromeček. „Pojďte, budu vám vyprávět pohádku i stromeček bude rád, že bude moci také poslouchat.“, kýval hlavou stařík a nahlas zvažoval, kterouže by pohádku vyprávěl. Nakonec vyhrála pohádka o Hloupém Honzovi.

Stromeček tam nad nimi stál a uvažoval, co má dělat, neuvědomil si, že už své vlastně vykonal. Pak se i on zaposlouchal do pohádky, která se mu moc líbila a vžil se do ní až natolik, že se opět zasnil a přemýšlel, že i jeho by mohla potkat jako Honzu nějaká ta krásná princezna. A tak se smrček nemohl dočkat dalšího dne, protože si myslel, že jej zase ráno nazdobí a sliboval si, že už se nebude třást strachy. Těšil se na další pohádku, kterou budou potom večer u něj vyprávět…

Ráno jej probudil sluha a děvečky, jenomže místo zdobení jej popadly a odnesli ho na půdu. Tam ho postavili do toho nejtmavšího kouta, kde na něj nedosáhl ani jeden sluneční paprsek, zavřeli dveře a nechali ho být. Smrček byl celý zmatený, nevěděl, co to znamená. „Proč je tady a ne dole? Co jej tu čeká?“, uvažoval stromek a marně hledal odpověď. Nakonec stromek znaven čekáním usnul a spal a spal, času měl zcela zřejmě dost. Míjely se dny i noci a nahoru za ním stále ještě nikdo nepřišel. Akorát jednou přišly nahoru, aby do dalšího kouta položili nějaké bedny a zase odešli. Zdálo se, že na něj úplně zapomněli.

„Teď je venku, zima.“, zvažoval smrček, „Zem je tvrdá a pokrytá sněhem, abych zase mohl zakořenit, potřebuji zem měkkou. Inu, musím počkat do jara. Ano, jistě, mají to ti lidé dobře vymyšlené.“, pokyvoval smrk. „Jak jsou ti lidé dobří, že mne nenechali mrznout a mohu být přes celou dobu v teple. Jenom kdybych tu nebyl tak sám a nebyla tu taková tma.“, posteskl si stromek a začal vzpomínat. V lese by kolem něho skákal zajíc a prozpěvovali ptáci, vítr by mu šeptal do větví, tady byl ale sám. Jeho vzpomínání přerušilo pískání malé myšky. „Písk, písk“, pištěla jedna a prohlížela si stromeček. Za chvíli k té první přiběhla i druhá, očichali stromeček a rozběhly se mu po větvích. „Je tu hrozná zima,“, pískaly, „ ale jinak se tu žije nádherně, že ano starý smrčku.“

„Ale já nejsem vůbec starý.“, ohradil se smrk, „Vždyť jsou mnozí mnohem starší než já.“ „Odkud si?“, ptaly se myšky, „ Co všechno víš?“ Myšky byly zvědavé a chtěly vyprávět. „Vyprávěj nám o tom nejkrásnějším místě na světě. Byl jsi tam? Byl jsi v komoře, na místě, kde na policích je sýr a spousta dalších laskomin?“

Stromeček zakýval větvemi. „ O tom nic nevím.“, pravil smrček, „Za to znám místo, kde svítí sluníčko, vítr šeptá do větví a zpívají ptáci.“ A tak strom vyprávěl myškám o svém mládí, a protože myšky takové věci nikdy neslyšely, tak při vyprávění ani nedutaly. Když smrk dovyprávěl, s obdivem vydechly: „Jéé, ty jsi ale byl šťastný smrk, tolik jsi toho viděl.“ Strom se zamyslel, „No máte pravdu, byly to skutečně dobré časy.“, a pak jim začal vyprávět o vánoční večeři, jak ho ozdobili sladkostmi a svíčkami. Myšky se předháněly s obdivem – „No páni, ty jsi ale šťastný starý smrk“. „Ale já nejsem vůbec starý“, durdil se, „Když jsem opouštěl les, byl jsem v tom nejlepším věku. Pouze jsem trochu více vyrostl…“

„Strome, ty tak krásně vyprávíš.“, obdivovaly jej myšky. Další noc pak přišly k smrku i dalšími, které také chtěly slyšet, jak vypráví smrk. No, a ten rád vzpomínal a vyprávěl myškám o své minulosti. Tajně přitom doufal, že se již brzy dočká a zas brzy uvidí sluníčko. Mezitím vyprávěl myškám pohádku o Hloupém Honzovi a snil o princezně. Vzpomněl si přitom na jednu pěknou břízku, která dozajista musela být princeznou. Myšky byly zvědavé a další noc k němu přivedly dokonce i dva potkany. Těm se však na rozdíl od myšek, pohádka nelíbila. Chtěli slyšet něco o salámu, ale o tom smrk nic vyprávět neuměl, a tak potkani opovrženě odběhli. Myškám to přišlo líto a najednou se ani jim už příliš vyprávění stromku nelíbilo.  Myšky se stromkem rozloučily a smrček zase osaměl.

Když byl smrk zase sám, povzdechl si smrk, jak to bylo fajn, když si mohl takto s myškami povídat. Teď už mu nezbývalo nic jiného, než prostě čekat až se konečně dočká jara a on půjde zase ven na slunce. Jenomže, kdy to bude?

A jednoho rána se tomu tak konečně stalo. Lidé přišli na půdu, aby ji uklidili. Vynesli z půdy spoustu harampádí, včetně milého stromku. Shodili jej celkem surově na zem, kde spočinul ale jen na chvilinku a už jej vynášeli ven na sluníčko. Stromeček jásal. Konečně se dočkal. Zase začne žít. Smrček opět ucítil laskání větru ve větvích, šimrání sluníčka a kochal se rozkvetlou zahradou. Nemohl se vynadívat létajících vlaštovek a radoval se, že konečně si to všechno bude moci užít. Smrk se až z toho všeho celý rozechvěl. Jen se zapomněl podívat, jak vypadá.

Na dvoře si právě hrálo několik děti, které o Vánocích tancovalo okolo milého smrčku. Ten nejmenší z nich se náhle k němu rozběhla, strhl z něj zlatou hvězdu. „No páni,“, vydechl, „podívejte se, co tu ještě na tom ošklivém starém stromku zůstalo.“ Prcek křičel a mával zlatou hvězdou, jakoby to byla ta největší trofej. S jucháním se pak vrhl na stromek, po němž začal skákat, až mu větve pod botami hlasitě praskaly. Stromku to konečně došlo a najednou si strašně přál, aby mohl být zase zpátky v tom nejtemnějším koutě na půdě. Vzpomněl si na les, na vánoční večer i malé myšky. Všechno je už pryč. Všechno pominulo. Kdybych se jen radoval, když jsem mohl…

Pak přišel sluha a rozsekal milý stromeček na malé kousky. Byla toho celá otýpka a přiložil jím pod kotlík do ohně. Při každém přiložení polínko si naposled a zhluboka povzdychlo. Bylo to poslední vzdechnutí, poslední vzpomínka na ty nejšťastnější dny, které již pominuly, ostatně tak jako pomine jednou vše. Stejně i jako tato pohádka, a proto si užívejme každé chvíle a važme si toho, čeho máme.

Převyprávěná pohádka od Hanse Christiana Andersena


   Podobné články:
Vytisknout Vytisknout

One Response to “Vánoční smrk”

Napsat komentář

Tipy na dárky